Blázni.cz - dobrý kanál

Led taje potají.

Tají se z toho dech.

Není to vidět ani slyšet.

Jen kapku cítit za krkem...

Je ledrační,

jak je rozpustilý

a přitom žaludek má jak na vodě...

A už brzy zkape.

Rok se sešel s rokem. Léta se neviděly. Teď ale byla zima, ne léto, a tak to klaplo. I když... ze začátku jim to moc neklapalo.

Nejdřív se zdálo, že si jen přiťuknou. Jenže jakmile se oťukaly, došlo na narážky. Mohly si to dovolit. Venku zněly rachejtle, tak ty rány nebude slyšet.

"Jestli si myslíš, že s touhle sebrankou svedeš něco pořádnýho, tak se pleteš," vysmál se Dvatisícejedenáct Dvatisícedvanácti. (Měl už svý měsíce a stal se nevrlcem nevrlým, nervousem nervózním. Stačí si ostatně vzpomenout, jak stresoval o adventu.) "Nesvedeš nic. Ode mě k tobě to s něma je horší a horší."

Dvatisícedvanáct mlčel.

"Lidi jsou svoloč. Nevděčná svoloč," pokračoval Dvatisícejedenáct. "Podívej se na mě. Vydal jsem se pro ně. Každej den měli co slavit. Na kalendářích mě oškubali. Když jsem měl 20. 11., tak si ze mě dělali dobrej den. A teď, slyšíš je? Pumelice, petelice, ďaha, žaha, bum bác. Myslíš snad, že je to salva na mou počest?"

Dvatisícedvanáct mlčel.

"Cha. To je salva na tvůj příchod, lezou ti do zadku s bláhovejma předsevzetíma, tak jako mně, když jsem začínal. Celí nadržený, přesvědčený, že budeš lepší, že všechno zařídíš za ně. No a když ne, byl to prostě blbej rok. Voni nic. Voni né. Víš, co říkaj o mě? Že jsem blbej rok, protože svátky mi vyšly na víkend. Chápeš? No co to je za vděk? To není vděk. To je svoloč. Řekni."

Dvatisícedvanáct mlčel.

"Hele, ty budeš fakt poslední? Mayové říkali, že po tobě už žádnej nepřijde. Že to tady zhasneš, zavřeš a tak dál, chápeš. Přijde mi to divný, to Dvatisícetřináct přece končí tím smolným dvojčíslím, ne ty, no ne?"

Dvatisícedvanáct mlčel.

"Hele, mně je to jedno, já už stejně nebudu. Ale jestli máš zhasnout, tak zhasni bez výčitek, protože oni si fakt nezasloužej nic lepšího. Stačí se podívat na YouTube, co se tady děje. Stačí si přečíst diskuse na iDNESu. Když to ještě vedla generace jednoho tisíce, lidi z nás plánovali mít roky bez hladu a nemocí. Tihleti z nás udělali leda tak roky bez ladu a emocí. Chápeš. Takže jakže? Jsi poslední? A jakej budeš?"

Dvatisícedvanáct... mlčel.

"Ty mi něco zamlčuješ. To já poznám. Anebo budeš pěknej kliďas. Budeš kliďas?"

Dvatisícedvanáct mlčel...

... a pak se odmlčel: "Stačí, že budu. Musí to stačit tobě i jim. Když si budou patřičně hledět svýho, nemusej se starat, co bude za rok a co to bude za rok. Vůbec. A jestli bude, vůbec."

Dvatisícejedenáct nechápavě zavrtěl hlavou. "Já už těm mladejm nerozumím," odsekl si směrem k Dvatisícedvanácti a zvedl se od stolu. "Dal bych si s tebou ještě sklenku, ale už bych měl jít. Ať z toho nejsou historici zmatený."

Dvatisícedvanáct se chápavě pousmál, mlčky pozvedl číši na rozloučenou a napil se, co hrdlo zaráčelo. Silná chvíle žádá silnej alkohol. A v tu chvíli ho napadlo, že by nakonec mohl bejt ten kliďas. Uměl by to. A ta svoloč by to už asi potřebovala.

Tak snad si to nerozmyslel. Třeba si všichni odfouknem jedním svorným pf.

Měli odznak a pověření. V podstatě už zbytečně. Hospodský je znal a tak dbal pokynů víceméně automaticky. Chodili k němu často. Zakazovat. Co měsíc.

Časy, kdy se jeho hosté museli řídit jen zákazem kouření, byly minulostí dávno dávnou. Muži nesměli do salonku žen, dříve salonku kuřáckého, to kvůli zákazu diskriminace ženského pohlaví. Psi nesměli do restaurace vůbec, to kvůli nařízení o škemrání klobás a tlačenek. V jukeboxu bylo lze objednat si písně jen v setu, který svojí dramaturgií zohledňoval skladbu hudebního vkusu průměrného občana.

"Kdy už zakážete to hlučení!" uvítal pány s odznakem a pověřením muž, který seděl v mužské části, nekouřil a před chvílí si spolu s rockovou baladou nechal zahrát i hip hop a klasiku. "Mě to omezuje víc než cigarety. Kolem desátý se tady lidi začnou bavit a hlučí! Mně to vadí. Ohrožuje to moje zdraví, protože mi to ničí sluch. A vedle toho mě to sere, což škodí mojí psychice."

"Podejte si podnět na radnici. Až radnice podepíše, zakážeme," opáčili muži s odznakem a pověřením a odešli.

Měli pravdu. Tak to skutečně fungovalo. Občan podal podnět, radnice ho posoudila, shledala okolnosti a možné důsledky, povětšinou opatřila razítkem SCHVÁLENO a vydala zákaz.

"Podám! Hned zítra si ho podám. Proti hlučení si ho podám... a taky proti deštníkům na ulicích! Ohrožujou mě, co kdybych si o to vypích oko. A omezujou mě v chůzi na chodníku. Jo. A když už v tom budu, podám to i na ty jezdící kufry s teleskopickým držadlem. Ty mi vadí taky. Člověk vyleze z autobusu, pod ním leze ven ženská, dole postaví kufr, vytahuje madlo... kdo o to má pořád zakopávat."

Muži s odznakem a pověřením odešli, hospodský si vzal křídu a šel připsat zákaz na ceduli před hospodu. Byla to velká cedule. Dost velká na to, aby ji zakázali.

Pejskař jdoucí kolem, v dostatečné, vyhláškou předepsané vzdálenosti, se zastavil a začetl. "Zákaz hovorů o politice a práci s ohledem na náladu hostí naslouchajících cizím hovorům."

"Pane?" zeptal se páníček hospodského přes ulici, doufaje, že se to smí. "Vám to přijde v pořádku?"

Hostinský pokrčil rameny. "Co mám dělat. Svoboda jednoho končí tam... Vždyť víte."

"Ale je to vaše hospoda, měl byste si to určovat sám, ne?" nenechal se odbýt pejskař.

Hostinský pokrčil rameny znovu: "Co mám dělat?" Načež odešel natočit pivo, dostatečně opatrně na to, aby u toho nic neshodil, nevylil nebo si třeba nezapískal, protože ani to se nesmělo. Lidi to rušilo.

"No co," pousmál se pejskař. "Zakážeme konečně ty netolerantní prudily."

A šel podat podnět.

"Je ti dobře?" optá se strom stromu.

"Ále. Nejsem nějak ve svý kůře," na to stromu strom. "Od rána mě bolí hlíva."

"Počkej, udělám ti šumák," vnese se vítr do hovoru a opře se do boru.

Jenže kůrovec je kůrovec, milé děti.